KAKO, TAK JÁ BYCH TO VYFOTILA! TY MÁŠ FOŤÁK? NE, PROČ?

„Už máš ta portfolia oslovených fotografů,“ ptám se takhle jednou decorstylistky Blanky. Rodí se mi v hlavě malý, ale dost napínavý projekt. Zase o jídle. O chuti. Náladě. Příběhu. Barevný, sytý. Možná trochu jiný a jednoduchý zároveň. Chci najít fotografa, který se nadchne. Blanka mi na svůj vlastní popud pomáhá...

„Kako, tak já to vyfotím,“ vyhrkne ze sebe najednou. Rudá jak rak.

„A ty máš foťák?“

„Ne, proč?“
„Tak to tě okamžitě beru!“

Nejbizarnější spolupráce jsou vlastně ty nejpřirozenější. Chci říct: pro mě je vždycky nejlepší poslouchat svojí intuici! Když to neudělám nebo ji ignoruju, nedopadá to dobře. Naopak, pokud se mi podaří vypudit všechny pravdy světa i dobře míněné rady a poslechnu jen sama sebe, je to to nejlepší. To ONO. Já.

Tyhle vnitřní hlasy jsme měly jako děti silně vyvinuté a celou dospělost je potlačujeme nebo systematicky válcujeme. Je dobrý, je v sobě zase najít. Trochu kvůli nim zariskovat.

Dlouho jsme se s Blankou takhle nenasmály a...teď spolu už druhý týden intenzivně pracujeme. S Blanky absolutně novým foťákem a půjčeným stativem.

Vnímáme jedna druhou a těšíme se. Kreslím layouty, plánuju, měníme věci za pochodu, vymýšlím decor i food styling, vařím a Blanka fotí. Náramně, musím říct.  Není to jen její splněný sen, fotku tři roky studovala. A ano, je asi hodně lepších (ve smyslu zkušenějších) fotografů, těch nejlepších na jídlo pouhá hrstka, ale tohle není o dokonalosti. Jde mi o cit pro měkkost, světlo, náladu, nadšení. O to nebát se, hrát si a vytvářet svůj vlastní rukopis. A tady má Blanka na rozdávání. Rozumí tomu, jak přemýšlím.

Zariskovala jsem. Ale risk je zisk. Stoprocentně.

Moje intuice o tomhle projektu nikdy nepochybovala. A celé to píšu hlavně proto, že se děsně těším, až vám budu moct říct VO CO DE. O co jde.

FOOD STYLING? JEN PRO OTRLÉ!

Kam zajela ta slanina, co jsem před sekundou dala na polévku? Vy jste jí někdo snědl? A jak se tam proboha udrží ricotta? Začátky focení Kuchařky z ostrova byly plné groteskních situací. Hodně jsem se nasmáli – přesněji řečeno, Blanka i Marek se dusili smíchy - a já se párkrát pořádně zapotila. Dvakrát jsem na place i brečela. Poprvé, když můj muž snědl sardské opečené brambory, které jsem teprve měli fotit, a já je – kolečko po kolečku – 20 minut opékala. Podruhé, když jsem vyrobila dokonalý karamel. Ztuhla v něm vařečka i nůž.

Na to, jak na konci každého dne vypadala moje kuchyň, nechci ani vzpomínat. Megabinec to nevystihuje ani zpola. Klaním se každému kuchaři, co je denně od rána na nohou, protože jestli jsem o něčem večer snila, bylo to sednout si. A civět. Tupě zírat. Neládovat další myčku, hlavně neládovat další myčku, nedrhnou připáleniny a neodlepovat čokoládu ze všech stěn tousteru. To jste ho proboha někdo nemohl dát pryč?????

Chci říct, byla to nádhera! A byla to velká výzva! Neznala jsem všemožné triky ani fígle, zoufale mi chyběla pinzeta, miniaturní stěrka a zlodějské prstíky. Přede mnou bylo 105 receptů  a vzkaz: „Holčičko, tak to nepokaz.“ Ale: byla to moje kuchařka, můj čas, energie i láska. A navíc, jak podotkl fotograf Marek, konečně vyplula na povrch i moje obsese komponovat na talíře bylinné zahrádky. Mám je ráda, jsou krásné. Lísteček vedle lístečku, snítka ladně pohozená, lístky myrty dotvářející girlandu na talíři, větvička rozmarýnu nečekaně do půli otrhaná, bazalka mezi zastřenými vejci, máta jako letící ptáčci, tymiánová cesta, zcela náhodná kompozice šalvěje, lehce ohořelé bobkové listy...

Ráda si listuju kuchařkou a dívám se, co všechno mi prošlo. Vrcholem jsou pak dva sotva vyrostlé bazalkové lístky vedle plněných lilků od Assuntiny. Anebo snad petrželková zahrádka v houbovém ragú?  Vlastně ne, nejlepší jsou voňavé orebice na horší časy!

Ale teď vážně: nejsem ani profesionální kuchařka a už vůbec ne foodstylista. Ale to, co bylo na začátku mým hendikepem, se na konci ukázalo předností. Snad jsem vytvořila svůj rukopis. Nesvazoval mě žádný stereotyp práce, žádná dannost, navyklost, naučené a vyžadované postupy. Neznám je, neumím. Chtěla jsem jídla vidět opravdově, skutečně a přitom krásně. Ne dokonale, ale tak, aby voněla z fotky, z papíru. Někdy stačilo ponechat jejich obyčejnost, jindy dodat výjimečnost, třeba bramborové kaši nebo kaštanové pěně. Úžasná a absolutní byla jen v obří váze z IKEA. Nebála jsem se, protože jsem nevěděla čeho.

Byla to zábava, hra a spousta dřiny.

A nakonec mi taky došlo, že máslo na rizotu rozpustí jedině fén a slaninu na hladině udrží brambora ležící těsně pod hladinou :-))).

Foto: Marek Bartoš (ty krásné), já (ty na iPhone:-))

HLAVNĚ TAM NEDÁVEJ ŠAFRÁN

Tys tam dala šafrán? Tak to nejim, on děsně smrdí. Jako ryby! Ema je ve svých chuťově-pozorovacích rozhodnutí nekompromisní. Hugo s ní drží basu a jedno z nejdražších koření světa (ne-li nejdražší) je rozhodně nedonutí, aby si z něho sedli na p... nebo, aby mu dali šanci. To už vůbec ne. Naposledy šafrán i mě prokleli, když jsem ho spolu s vločkovou solí nadrobila na jejich oblíbené máslové matcha sušenky...Neznabozi.

Já šafrán miluju. Nebo spíš, hodně mě fascinuje. Svojí neuvěřitelně červenou, respektive purpurověhnědou barvou, která dokáže i obyčejné rizoto krásně zabarvit. Zvláštní vůní. Tvarem. Ručním sběrem. Chuchvalci, ve kterých se sdružuje v mojí malé skleněné dóze se šroubovacím uzávěrem. A přiznávám, do mojí kuchyně ho zavála až Sardinie, na jejíchž stráních roste divoce. Grazie mille!

Koblihy s čnělkou

Šafrán, to jsou sušené čnělky (někdy se jim nesprávně říká blizny) z květů šafránu setého. Sklízí se odštípnutím od středu květu a doposud (díkybohu) neexistuje žádný stroj, který by sběr usnadnil. Navíc, přes 100 000 čnělek váží pouhý kilogram. Dva dobré důvody jeho vysoké ceny.

Ostatně, lehce se mi zatmí před očima pokaždé, když ho kupuju. Ale šafrán prostě stojí za to! Dávám ho na hráškovou fritattu, do cizrnové polévky nebo guláše i do sardského rizota. Patří do těsta na koblihy. Pěkně tučné mléko naliju do hrnce, přidám pár nitek šafránu a přivedu těsně pod bod varu. Pak odstavím z plotny a nechám zchladnout na pokojovou teplotu. Z mléka se pomalu stává cosi nadpozemského. Poté do něj nadrobím droží a cukr a nechám pár minut stát. Ve velké míse smíchám mouku a sůl, přidám pomerančovou šťávu, napěněné droždí v mléce, vejce, grappu a nastrouhanou uvařenou bramboru. Udělám neskutečně voňavé těsto a nechám ho nakynout. Pak už jen smažím koblihy a směju se, jak se s nimi ti dva odpůrci šafránu ládují. Velké chutě prostě dělají malé čnělky:-))))).

Vůbec nejraději přidávám šafrán do těsta na malloreddus - nejtypičtější sardské těstoviny tvarem připomínající noky. Nechávám totiž šafrán rozpouštět ve vlažné vodě a nemůžu se nabažit toho pohledu.

Na Sardinii dělají šafránové malloreddus jen v neděli, já pokaždé. Ale pravda, vždycky na ně padne volba poslední den v týdnu. Nejvíc jsme si je oblíbili s jehněčím ragú (uprostřed), alla Campidanese (vpravo) nebo se sýrovo-šafránovou omáčkou (vlevo). Ano, v ten moment mají děti trofie s pestem.

Foto: Marek Bartoš

NA LÁSKU

Sant'Anna Arresi, jedenáct hodin dopoledne. Stojíme v kamenném obchodě Prodoti tipici sardi a jeho majitel nám snáší modré z nebe, respektive nalévá malé panáky opojného likéru Mirto.

„Moje Mirto je nejlepší široko daleko. Možná ho mají v Conadu levnější, ale není tak dobré,“ říká a chce nám dolít kalíšky. Venku je 40°C, Mirto má 30% alkoholu, takže mávám protestně rukou, ale celkem zbytečně. Dostávám druhého panáka a je jasné, že ...moje italština se výrazně zlepší. Ve zvoláních, chvále a nadšení.

Utěšuju se tím, že myrta je bylinou lásky odedávna zasvěcená bohyni Venuši, takže vlastně piju na lásku. A takových příležitostí není nikdy dost...

Myrta obecná (Myrtus communis) je otužilý stálezelený keř. Mnohokrát jsem její větvičku přišpendlila na své šaty a zatím jednou jedinkrát svatebčanům na mojí/naší svatbě:-)))). Vzpomenu si na to pokaždé, když vyndám pěkně propečenou krkovičku z trouby, ona zavoní, všichni žasnou a hádají onu tajemnou ingredienci, která jí dala vůni i chuť. Myrta??? Díví se pak. A najednou v myšlenkách mizí kamsi dál...vzpomínají, jak si myrtou zdobili svá sváteční saka, svoje svatební šaty.

Na Sardinii jsem prožila mnohé. Ostrov mi hodně vzal, hodně dal. Myrta se díky ní stala jednou z mých nejoblíbenějších bylin. Hned vedle tymiánu, rozmarýnu, saturejky. Má bílé vonné květy s krásnými zlatými tyčinkami. Příjemně voní a je výtečnou kuchyňkou bylinou. Na Sardinii roste divoce snad na všech stráních.

Listy mohou nahradit vavřínové větvičky (bobkový list), mimo to se hodí do dušených jídel i polévek. Celými větvičkami můžete ovonět grilovaná masa nebo jimi pokrmy ozdobit. Na Sardinii se často griluje přímo na myrtovém dřevě, takže vůně prostoupí jídla dokonale nebo se celé větvičky přidávají ke zvěřině, do gulášů a jiných dušených pokrmů. 

Čerstvé listy se dají sklízet po celý rok, květy v létě a bobule později na podzim. (Bobule známé na Středním východě jako mursins se používají jako koření.).

Mirto je likér hořkosladké chuti. Z listů a stonků se vyrábí světlé Mirto (Mirto bianco), z bobulí pak známější červené Mirto (Mirto rosso). Tradičně bývá doslazované medem, někdy se ovšem používá i cukr.

Mirto je vynikající digestiv, používá se i k dochucování dezertů a nakládání masa, zejména pak zvěřiny, podobně jako víno.

VELRYBA ZAPADANÁ SNĚHEM

La balena (velryba) a nevicare (sněžit, chumelit) byla moje první italská slovíčka. Pán bůh ví proč. Bylo mi sedm a svojí učitelku, paní Štysovou, jsem fakt neměla ráda. La neve (sníh) teď ve mě vyvolává zvláštní emoce. A sám fakt, že na Sardinii sněží(!!!) i v místech u moře, je taky dost matoucí :-).

WEB

SARDSKÁ HOSTINA

Chlapi musí mít černé obleky, bílé košice a úzké kravaty. Všichni. Holky ať jsou v černém, velké róbě a s pořádně vysokými podpatky. Děti naboso a jedině Ema, Linda a Johanka mají při výběru oblečení volnou ruku. U nich by se měl projevit cit pro absolutní kýč. Ema, ta to zvládne bez problémů. Stůl musí být bytelný, velký, s bílým ubrusem. Jídlo uvařím já a podávat ho budu na talířích, na kterých jsme fotili do kuchařky. Žádný fejk. Budeme jíst, pít, budeme spolu. Víno objednáme sardské - naše zásoby došly a židle půjčíme v antiku na Žižkově. Kovové, bílé, staré. Davide zvládneš prosím postavit ten stůl? Blanko máš čas? A kdo to vyfotí? Doufám, že se všichni sejdeme... 

Začátkem září začala největší produkce focení do Kuchařky z ostrova Sardinie...Na přípravu bylo zhruba 14 dní a já se střídavě utvrzovala v tom, že to zvládnu a má to obrovský smysl a střídavě propadala panice. Jezdila, sháněla, telefonovala, psala, pracovala. Chtěla jsem do kuchařky vyfotit to, co je na Sardinii naprosto běžné a já mám ráda. Rodinu u velkého stolu. Rodinu, která si pochutnává, odpouští drobné nedostatky, probírá věci nedůležité, i ty důležitější. Občas někdo někde něco poleje, nadrobí, někdo udělá faux pas, jiný se tomu od srdce zasměje. Pozvat svoje kamarády, svoji rodinu.

Takže kdy a kdo?

Termín i fotograf se ukázali jasné: 21. září, Tomáš Krist. Nadchnul se a my všichni s ním. David dokázal neuvěřitelné - postavil čtyřmetrový stůl. Nádherný, pevný, přesně pro nás čtvrnáct. Nafotili jsme jej několikrát bez lidí, aby byla jistota, že to klapne na sto procent.

Dekor jsem s Blankou ladily donekonečna. Hodně věcí vydal fundus nastřádaný během několika

měsíců, běhemž nichž jsme fotili kuchařku. Něco jsme napůjčovaly. Něco vyrobily. Skleněné lahvičky na olej a ocet jsem ale koupila. Musela jsem. Teď na se na ně pomalu snáší prach...

V sobotu i neděli před akcí jsme byly znovu na bleším trhu na Kolbence. Vstupné je pouhých 20 korun a to, co se děje za branami, je neuvěřitelné. Prodává se a kupuje jídlo, oblečení, elektronika, kazety, nářadí, kola, náhradní díly, látky, cetky, verky i staržitnosti. My jsme vždycky něco ulovily. Prkýnka, příbory, naběračky, staré krajky. Jendou jsem tam Davidovi koupila rybičku v naprosto perfektním stavu. Dokonce i s krabičkou.

A žide nám daly pořádně zabrat. Všechny jsme je sehnaly v antiku na Žižkově, jak jsem předpokládala. Na pár dní nám je půjčili za rozumnou cenu.

Předpověď počasí na onu neděli byla horší, než hrozná: déšť, déšť, vítr, prudké přeháňky. Jsem ovšem stále dítě štěstěny: bylo krásně, my se sešli. Tomáš vše úžasně vyfotil. Moje, naše, sardská hostina se povedla. A rozhodně není poslední. Zleva: Blanka, Zojka, Linda, Zbyněk, Johy, Jorga, Kirchy, já, Hugo, Pepa, Bára, Amálka, David, Ema. To nejlepší na konec.